Anči Marková (1903-1986)

Anči Marková (*2. května 1903 v Dolní Čermné +20. 2. 1986 v Kostelci nad Orlicí)

Foto: Anči u Moravců                                         Foto: Mladá Anči (vpravo stojící) s rodinou

Pokřtěná byla jako Anna, ale nikdo jí neřekl jinak, než Anči. Nebyla příbuzná, ale zaslouží si, aby byla jako člen rodiny uvedena.  

Když se narodila, byl svět jednodušší, než dnes, ale život v rodné Čermné pod horami mnohem těžší.  Otec Jan Marek je v matrice zapsán jako rolník; jenomže – jak Anči sama říkala – žádná pole neměli, jen velkou louku s ovocnými stromy, které říkali zahrada. O tom, jak chudě vyrůstala, svědčí dodnes zachovaná chalupa s jedinou obytnou místností pro celou rodinu, ve které žili rodiče s nejméně čtyřmi dětmi. Jako pro mnoho chudých rodin byla jediným domácím zvířetem koza a víc prostoru než lidé mělo seno uskladněné v podkroví. Není se co divit, že Anči rodnou vesnici opustila, i když se celý život domů vracela.

 Někdy před rokem 1924 nastoupila do služby k mladé rodině Jana a Gisy Moravcových, která tehdy žila v Kyšperku (dnešním Letohradě). Přišla zhruba dvacetiletá, jen o 8, případně 6 let starší, než děti Liduška a Jeníček. Věnovala rodině (to je rodičům, jejich dětem a dětem těchto dětí) svou lásku a péči po celý svůj život.

Slovo „služebná“ se na její postavení moc nehodí, i když hlava rodiny pro ni byl vždycky „pán“ – jinak o něm, dokud byl živ, nemluvila. Nikdy se nevdala a rodina Moravců se stala její rodinou. Žádné školy neměla, snad jen nějaký kurs, který jí umožňoval její povolání vykonávat. O to víc ale měla přirozené moudrosti a zkušeností. Vedla domácnost, podílela se na starosti o děti. Dokud Moravcovi žili v domě nebo velkém bytě, bydlela s nimi a měla vyhrazený pokojík pro služku vedle kuchyně, jak bývalo v tehdejších měšťanských rodinách zvykem. Snášela s nimi dobré i horší časy a její věrnost šla tak daleko, že v těch horších půjčovala rodině svoje úspory.

Když Liduška a Jeníček vyrostli a založili svoje rodiny, změnil se i svět. Gisa a Josef museli velký byt opustit a stěhovat se do menšího ve stejném domě. Tam už Anči trvale zůstávat nemohla. Vrátila se do chalupy v Čermné, ale pravidelně přijížděla, hlavně pomáhat při ošetřování nemocného Josefa. Chalupa se zase stala občasným prázdninovým rájem nejen pro děti Gisy a Josefa, ale i pro jejich vnoučata a pravnoučata. Pro každého bylo otevřeno a každému Anči upekla barches (pečený bramborák) a podala stopku domácího likéru. Všechny děti považovala trochu za své; Josefův vnuk Jéňa u ní dokonce strávil krásný rok, když z Čermné dojížděl do Lanškrouna do střední školy.

Když Anči zemřela, bylo jí 82 let; dávno před tím doprovodila na poslední cestě Josefa a Gisu, které přežila o 29 a  o 18 let. Byla laskavá, vlídná a svým prostým způsobem moudrá a věrná duše.