Josef Moravec (1884-1957)

Josef Moravec (*14.12.1884 Smíchov, +19.8.1957 v Hradci Králové)

Josef Moravec byl fešák a trochu haur. Na většině zachovaných fotografií má mírně pobavený výraz v ušlechtilém podlouhlém obličeji. Jeho osvícený otec, významný úředník na dráze, se postaral o to, aby šest jeho dětí, které se dožily dospělosti, získalo do života vzdělání. A tak Josef maturoval na české reálce (nejspíš na Malé Straně), což bylo v té době úctyhodné vzdělání na celý život.

Když byl ve dvaceti letech odveden, udává vojenská dokumentace, že byl vysoký 175 cm (před sto lety slušná výška) a že uměl slovem i písmem česky a německy. (Později – po návratu z Bosny – udává ještě znalost srbštiny, chorvatštiny a slovinštiny.) Byl zařazen k 15. Feldkompanii jako jednoroční dobrovolník. Postupně po cvičeních povyšuje a v roce 1911 dosahuje hodnosti poručíka. Ihned o ukončení jednoroční vojenské služby začíná svou kariéru u dráhy – stejně jako otec Václav. Drážní almanach z roku 1906 ho uvádí jako Bmt. Aspirant (úředník uchazeč) ve stanici Nürschau (Nýřany u Plzně) a to od 1. srpna 1905.

U dráhy se určitě projevil jako schopný, protože ještě před první světovou válkou byl vyslán do Bosny a Hercegoviny, do stanice Doboj (severně od Sarajeva).

Tam nelenil a seznámil se se svou budoucí ženou Gisou, sarajevskou krasavicí s dobrým vychováním z rodiny bosenského důstojníka, se kterou se 7. ledna 1914 v Sarajevě oženil.  Světovou válku prožili novomanželé ve stanici Kakanj (jižně od Sarajeva), kde se jim narodili dcera Liduška a syn Jeníček.

Po válce se rodina vrátila do Československa a s Josefem se setkáváme v roce 1920 jako s revidentem na železniční stanici Kyšperk (nyní Letohrad). Z té doby také pochází největší pomník jeho velkorysé povahy – vila poblíž nádraží. Je největší z celé tamní kolonie drážních domků a jistě na maloměstě budila závist. Dodnes dům vypadá velkoryse a přívětivě, stejně jako před devadesáti lety.

Velký dům a velká režie mladé rodiny byly zřejmě trochu „nad poměry“. A tak zadlužený Josef dům prodává a stěhuje se do Hradce Králové.

V Hradci opouští stabilní zaměstnání u dráhy a vzniká jeho kancelář, která „zaváděla firmám účetnictví“. Život pak byl trochu na houpačce. Když peníze byly, koupil Josef třeba auto (které jiného dne zase rozbil), když nebyly, půjčoval si od služebné Anči, která se vlastně stala členem rodiny a pomáhala i později, když už dávno u Moravců zaměstnaná nebyla.

Trpké chvíle si Josef prožil po druhé světové válce, kdy byl nařčen z kolaborantství a prý dokonce několik dnů držen ve vazbě. Záležitosti se ale objasnily a byl nadále považován za spolehlivého. Příčina byla nejspíš v tom, že oba – Josef i Gisa uměli velmi dobře německy a kontaktům s Němci se nemohli vyhnout. Například když pomáhali synovi – vysokoškolskému studentu Janovi - dostat se z koncentráku.

Po válce už Josef žil tiše jako důchodce, finanční situaci rodiny vylepšovala Gisa, která vyučovala hradecké děti hře na klavír. Nový režim ještě vystěhoval manžele z velkého třípokojového bytu do menšího – jednopokojového, ale to se dělo běžně a Josef nedával zatrpklost najevo. Posledních několik let byl často nemocný a zemřel v necelých 73 letech.

Zůstalo po něm několik fotografií, na kterých se většinou mírně usmívá, vojenský kufřík se jménem a jedno věnování s hezkou kresbou v památníčku dcery Lidušky.